I letos jsme vyrazili na tradiční redakční roadtrip na další alpské průsmyky z to-do listu. Aby nás ceny benzínu nezruinovaly úplně, omezili jsme se jen na Rakousko a k tradičnímu Grossglockneru přidali průsmyky Silvretta a Nockalmstrasse. Ale za to se zúčastnily tři šestiválce.
Letošní plánování bylo hodně složité. Poté, co jsme v červenci zjistili, že by mohly jet tři auta, a tentokrát i poprvé s drahými polovičkami, začalo hledání termínů a vymýšlení trasy. Ale taky řešení legračního problému, že žádné z našich aut nebylo v pojízdném stavu. Obě Z4 si z květnového otevírání sezóny odnesly pár šrámů a jejich oprava se nečekaně natáhla, zatímco u 911 se řešil problém s brzdami. Už to vypadalo, že budeme muset sáhnout po našich daily autech a připomeneme si naše skromné revheadí začátky.
Nakonec se ale vše povedlo, Liborova Z4 jela přímo ze servisu, Jirkova 911 měla parádní žluté třmeny a moje Z4 jela bez parkovacích čidel a dalších drobností, které při každém nastartování rozsvítily obrazovku iDrivu řadou chybových hlášek.
Pro mě začal roadtrip o den dřív, protože jsem si naplánoval zastávku u Bodamského jezera. Tam mě samozřejmě nepřilákaly německé kempy a cyklostezky, ale nádherná ojetina s čtyřlitrovým osmiválcem a manuálem za výbornou cenu. Přestože byla v luxusním autosalonu obklopena nejrůznějšími supersporty za násobky její ceny, byla v žalostném stavu a musel jsem ji tam nechat. Ale o tom třeba jindy. Důležité bylo, že jsem byl v ideální lokaci na vyzkoušení průsmyku Silvretta-Hochalpenstraße ve východním cípu Rakouska.
Silvretta-Hochalpenstraße
Z městečka Bludenz do Landecku vedou dvě cesty. Ta jednoduchá a přímá vede po dálnici (60 km a 45 minut). Ta druhá vede jižním obloukem přes lyžařské středisko Ischgl, má asi 92 km a podle Googlu vyjde na 1 hodinu a 45 minut. Samozřejmě je placená, ale vychází na přijatelných 18 EUR. Na vrcholu vás čeká několik krásných jezer a přehrad.
Provoz je tu bohužel velký, včetně pravidelných linek místních autobusů. Je tu i hodně vesnic a místní jezdí právě přes průsmyk, takže nečekejte odlehlé poloprázdné místo. Směrem od Bludenzu je stoupání hodně intenzivní s ostrými zatáčkami. Na kopci je pár mírných zatáček a dolů už se klesá pozvolně. Což znamená, že pokud pojedete v protisměru, tedy od Innsbrucku (ale i z ČR), čeká vás poměrně nudné stoupání a pak hodně klikatá cesta dolů. Tzn, určitě doporučuji směr od Bludenzu.
Ta nejtechničtější část je úzká a ne moc přehledná. Chybí i svodidla, na velkou pilu to tu nevidím. Povrch je sice slušný, ale to nejlepší už má za sebou. Příroda je tu ale krásná. Pokud se chcete procházet kolem jezer, je tohle ideální lokace. Na pořádnou sypačku to ale není.
Postalmstraße
Míříme dál na východ, přes mou nejvíce nenáviděnou dálnici A12 kolem Innsbrucku, kde vás všudypřítomné radary nutí dodržovat poněkud trapný limit 100 km/h. Druhá část redakčního týmu mezitím z Moravy zamířila k jezeru Ebensee kousek od Salzburku, kde objevili parádní vodopády Traunfall. U Ebensee i přespali a pak pokračovali přes horskou silnici Postalmstraße. Má 28 km a za vjezd se platí 12 EUR. Podle Jirkových slov není moc vhodná na svižné projetí, protože cesta je docela úzká. Nicméně skoro půlka cesty je mimo zalesněné porosty, takže se dá stále na co dívat, a tak to nakonec ani moc nevadilo. Já tudy jel před 4 lety a pamatuji si to úplně stejně.
Všichni se konečně setkáváme v Kaprunu na oběd a plánujeme, že na Grossglockner tentokrát vyrazíme pozdě odpoledne. Loni jsme nahoru vyráželi kolem 8 ráno. A to už bylo pozdě. Zároveň jsme loni pozorovali, že kolem šesté-sedmé večer už jsou alpské průsmyky obvykle prázdné a tak jsme to chtěli vyzkoušet i na Grossglockneru, ze kterého už je regulérní turistická atrakce.
Grossglockner
A myslím, že plán vyšel. Nahoru jsme se trefili do mezery v provozu a tak jsme jeli od závor až skoro na vrchol příjemným tempem. Parkoviště na Edelweißspitze sice bylo kolem čtvrté hodiny pořád plné, ale po pár zastávkách na kafe a focení jsme k výhledu na ledovec přijížděli až kolem šesté a to už nebyl provoz skoro žádný. Následný sjezd dolů k hotelům u Lienze už byl taková pohoda, že jsem ani nevěřil, že vůbec lze v Rakousku udržovat takovou dobu takové tempo, navíc ve třech autech.
Rozepisovat se tady více o Grossglockneru nemá cenu, beztak jste tam už všichni byli a svůj názor máte. Už před 10 lety jsem tu napsal, že to je jedna z nejlepších silnic v Evropě. A loni i letos se mi to zase potvrdilo. Parádní výhledy, dobrý povrch, ale i přehlednost a šířka, které umožňují jet (ne)slušným tempem a přitom bezpečně. Škoda jen toho rostoucího provozu a že už i tady se začínají objevovat radary (minimálně dva).
Večer opět bojujeme s fenoménem, kdy rakouské restaurace podávají jídlo jen zhruba 14 minut denně, když máte rezervaci, je úplněk a moc hezky poprosíte. A pak opět vyrážíme každý svou cestou. Libor vyráží na sever dát si ještě jednou Grossglockner, ale v opačném směru, Jirka míří ke své milované Cortině a pak dál na jih na Passo Giau a Benátky, a já na východ k dlouho odkládané Nockalmstrasse.
Nockalmstrasse
Ta není příliš známá, nevede přes dramatické hory, vlastně je to jen silnice vedoucí přes pár kopců v národním parku. Asi bych ji už ani nepočítal mezi alpské průsmyky. Myslím, že zážitek bude velmi podobný v obou směrech – jak od dálnice A10, tak směrem od městečka Ebene Reichenau. V obou případech vás čeká postupné stoupání lesem, pak brána (vjezd je za 20,5 EUR), pak další stoupání lesem, vrchol kopce, klesání do údolí, vrchol druhého kopce a pak zase klesání lesem, brána a dlouhé klesání lesem.
Provoz je malý a silnice hladká. Nejsou tu prudké 180-stupňové zatáčky, jsou spíš široké a umožňují svižnější tempo. Tím, že se nejede do prudkého kopce, tak možná až moc svižné. Výraznější vadou na kráse jsou překážky pro dobytek zabudované v silnici, každých cca 500 metrů. Takové ty tyče v silnici, přes které auto přejede, ale kráva si v nich zasekne nohu. Nevím, jak se tomu říká v češtině, ale když si vygooglíte “cattle grid”, budete vědět. U každé zpomalujeme tak na 50-60 km/h, možná i míň.
Nockalmstrasse beru jako příjemnou silnici spíše na pohodovou jízdu. Není tu tolik výhledů ani žádná jezera, přehrady nebo skály, které nabízí jiné alpské průsmyky. Spíš mírné kopce, lesy a zřejmě i spousta zajímavých zvířat. Na pořádnou sypačku to ale taky není.
Letošní roadtrip byl skromnější, ale jako velké pozitivum vidím, že jsem si odškrtl dva poslední alpské průsmyky v Rakousku, že se tentokrát sešlo 18 válců a že jsme dojeli v pořádku do cíle. Finální hodnocení není potřeba: Nockalmstrasse, Postalmstrasse a Silvrettu řadím spíš k průměru, Grossglockner zůstává dále nepřekonán.
