Hledání nejlepší silnice – 2021 update


Přesně před 10 lety jsem vyrazil na svou první větší projížďku alpskými průsmyky. Během 10 dnů jsem projel to nejlepší, co jsem do 5000 km trasy mohl nacpat, a sepsal jsem o tom desetidílný článek, ve kterém jsem došel k tomu, že asi nejlepší svezení nabízí Grossglockner Hochalpenstrasse. Po 10 letech jsme vyrazili na redakční trip, abychom zkontrolovali, jestli to tak pořád je.

V červnu 2011 jsem jel půjčenou bílou Z4 E89. Letos jsem ji vyměnil za černý kus, který jsem loni konečně koupil. Ano, to, co jsem před 3 lety věštil v článku o nové Z4, ale upřímně jsem tomu sám nevěřil, se stalo skutečností. A protože svůj sen si loni splnil i Jirka, vyrazili jsme provětrat naše staré a nekorektní ojetiny ve dvou. Sraz jsme dali u Salzburgu, nakoukli do Red Bull hangaru, objeli místní jezera a dali si první rychlou vyjížďku na můj milovaný kopec Gaisberg, o kterém jsem tu psal před 5 lety. Následoval přesun do Kaprunu, což je klasická zastávka před ranním výjezdem na Grossglockner

Na Grossglocknerovskou Hochalpenstrasse jsme chtěli vyrazit brzy ráno a stát u závory dřív, než silnici ucpou karavany. Bohužel, přes léto se otvírá už v 5:30, a tak silnou vůli jsme neměli. Takže bránou jsme projížděli až kolem osmé a to už je v případě slunného víkendu problém. Množství pomalých Němců a otravných cyklistů téměř znemožňovalo pořádnou jízdu. Ale ta silnice je pořád geniální. Rychlé zatáčky střídají ty pomalé, chvíli lesem, chvíli přehledně bez stromů, výborný povrch a většinou dost široká silnice. V některých místech překvapí až překvapivý sklon silnice, ale to přidává zajímavosti, které třeba Stelvio nemůže konkurovat. Verdikt si necháme na konec, ale za to, že máme z ČR takhle blízko k jedné z nejlepších silnic světa, jsem hodně vděčný.

Zastavujeme se ještě u ledovce kvůli fotkám, ale provoz je silný a tady už se blbnout nedá. Navíc je tu i schovaný radar! Pak míříme do Lienze na oběd a přes Passo Stalle do Itálie. Kratší je to po hlavní silnici přes Sillian, ale před 10 lety jsem to vzal oklikou vrchem, tak si to zopakujme. Passo Stalle je sice hezký malý průsmyk, ale jen jednosměrný. V celou se otevře na 15 minut jedním směrem, a o půl druhým směrem. A vede k němu hezká, ale docela rozbitá silnice, nicméně dá se užít. Tehdy jsem stál na začátku fronty hned za 911 997 a říkal jsem si, jak se projedem. Jenže pak se objevilo hejno motorkářů, stoupli si před nás a dolů jeli téměř krokem, takže nic nebylo. Tentokrát se moje Z4 potkává na stejném místě s další 911, tentokrát 996, ale chutě nám kazí spousta aut před námi a další motorkáři. A aby mě tu tradičně zase někdo vytočil, z ničeho nic se objevil divoký cyklista, který na nás začal hulákat – zřejmě za to, že jsme ho někde předjeli rychleji, než byl jeho rakouský zelený mozek ochoten akceptovat. Až se vyřval, otočil bicykl a odjel do zapomnění.

Před 10 lety jsem měl namířeno na Passo Pordoi, ale silnice z Brunecku byla uzavřená kvůli běžeckým závodům, tak jsem pokračoval na Timmelsjoch, Stelvio a dál. Takže s oblastí kolem Cortiny d’Ampezzo, rajónu legendárního @Poweslidelovera, jsem měl nevyřízené účty.

První přišlo na řadu Passo di Giau. Jirka už tu byl, pro mě to byla premiéra. Passo di Giau možná není ta nej silnice na světě, ale rozhodně má charakter. Není tu tolik utáhnutých 180tek, ani dramatické skály, ze kterých se můžete skutálet do údolí. Jsou tu ale série krásně kulatých zatáček v rychlém sledu za sebou. Většinou mezi stromy, a přesto je trasa přehledná a bokem se tu dá jezdit skoro každá zatáčka. Na vrcholu jsme si dali překvapivě levné a dobré kafe a koukali na flotilu maskovaných prototypů BMW, na místní EVO IX a matný Hurracan. Takhle pozdě odpoledne už si dali cyklisti pohov, provoz se uklidnil, slunce začalo zapadat a najednou to bylo zase to řidičské nebe, které jsme hledali. Zamířili jsme dolů, směrem k Arrabbě, ze které jsme ráno měli vyrazit na přilehlé Passo Pordoi a Garden Pass.

Passo di Giau je určitě lepší jet směrem z Cortiny. Druhá strana až tak zajímavá není, ale i při jízdě údolím do Arabby jsem si uvědomil, jak skvělé jsou tady silnice – i ty “obyčejné”, mimo průsmyky. Arabba byla překvapivě plná, i hotely vyprodané a ceny vysoké, narozdíl předchozího Kaprunu i od Gardy, kam jsme mířili později. Kdo by to byl v červnu čekal?

Passo Pordoi jsem si dal před dvěma lety a Jirka se tu klouzal v zimě. Tentokrát ale zase narážíme na silný provoz, u lanovky jsou dokonce zácpy a plná parkoviště. Míříme ještě severně na Garden Pass, ale provoz už je neúnosný. U hotelu Chalet Gerard stavíme na oběd, hážeme imaginární flintu do žita a otáčíme se směrem ke Gardě. Po cestě se snažím najít příjemnou silnici, která vede kolem jezera Stramentizzo do Trenta. Pamatuji si, že měla příjemně rychlé zatáčky a dobré tempo, ale Waze mi trasu pořád přepočítává a tak omylem končíme na dálnici A22 z Bolzana. U Gardy přecházíme na turistický mód – hodně Aperolu, těstovin a mé tradiční projíždění tunelu z Quantum of Solace. Druhý den Jirka míří k moři do Bibione, zavzpomínat na dávné časy, zatímco já si dávám deštivý dálniční sprint do Prahy, se zastávkou v BMW Weltu v Mnichově.

Okolí Cortiny, nebo Sella Rondy chcete-li, mi potvrzuje dlouhodobé přesvědčení, že tohle musí být pro řidiče jedna z nejlepších oblastí na světě. Na relativně malém prostoru je tu snad 10 úžasných průsmyků, které spojují další desítky příjemných silnic. Do toho ještě pořád docela vřelý vztah Italů k rychlým autům, skvélé jídlo a nádherné scenérie. Naprosto Powerslideloverovi rozumím. Až vyhraju eurojackpot, taky se stěhuji sem. 

Ohodnotit jednotlivé průsmyky je těžké, ale zcela subjektivně: Gardena Pass je zvláštně chaotický, měl jsem u něj pocit, že asfalt položili prostě tam, kam je zrovna nos vedl. Passo Pordoi je mnohem přehlednější, má hezké výhledy, ale není ničím zajímavý nebo specifický, řidičsky uspokojí, ale je tu provoz z Arrabby. Osobně se mi nakonec nejvíc líbilo Passo di Giau, které si i dobře sedlo s mou relativně slabou Z4. Pro supersport ale asi bude lepší Pordoi.

Přesto ale docházím k tomu, že v mých očích je nejlepší silnice v Evropě stále Grossglockner Hochalpenstrasse. Je dlouhá, různorodá, přehledná, není problém na ní předjždět a máme ji za rohem.

Jirkův komentář:

Michal mi koupí jeho Z4 udělal obrovskou radost. Víte, občas se přistihnu, že hodnotím lidi podle aut, které řídí. A když vidím BMW Z4 generace E89, tak v tom přesně vidím Michala. Trochu městský pozér, trochu okreskový uličník. Jsem moc rád, že si splnil svůj sen, a mohli jsme vyrazit na tolikrát odkládaný roadtrip do Alp. Osobně si z výletu odvážím několik poznatků. Příště musíme vyrazit úplně mimo sezónu, ať není na cestách tolik turistů. Dolomity byly jedna velká zácpa. Snad se nám taky příští rok podaří nalákat více lidí. On to nakonec totiž nebyl ani tak drahý výlet. Pokud tedy zapomenu na italský benzín na Gardě za 49 Kč za l, který stejně budeme mít brzy i zde. Dokonce mi nedošla žádná pokuta! A druhý poznatek… Nehoňte se za tím vidět toho co nejvíc. Raději méně, zastavit si na kávu, podívat se na západ a přemítat, jaké máte štěstí, že máte možnost žít podobně, jako jste si v pubertě vysnili.

A nejlepší silnice? Některé nabízí lepší scenérie, jiné lepší svezení. Vidím to takhle – scenérie v tomto pořadí: Grossglockner, Passo di Giau a Garda. A pro pořádné svezení: Grossglockner, Passo Pordoi, Passo di Giau.

Kdo pojede příště s námi? :)


Michal je původní zakladatel Revheada a tak se stará i o chod webu. Živí ho marketing, ale životní láskou jsou pořád auta. Nemá rád regulace a o to víc v silniční dopravě. Protože je konzerva, tak rád řadí manuálem a preferuje atmosféry s šesti válci a pohonem vzadu - proto jsou jeho srdcovkou starší BMW a Porsche.

Další příspěvky