Dnes se podíváme na závodní okruh, o kterém jste možná nikdy neslyšeli. Přestože leží jen kousek za českými hranicemi a můžete si ho celý projet. Dokonce měl být ve všem lepší než legendární Nürburgring a proto dostal i honosnější jméno: Deutschlandring.
Nejprve se ale přesuňme do roku 1933. Nürburgring má 6 let a každoročně láká statisíce diváků na svou pověst nejnáročnějšího okruhu světa. Jenže z Berlína je to dost z ruky, což se propagandistům Národních Socialistů moc nehodí. Proto padá rozhodnutí na stavbu dalšího okruhu, tentokrát mnohem blíž Berlínu – v kopcích kolem řeky Labe mezi Drážďany a Saským Švýcarskem, jak se jmenuje německá část Českého Švýcarska.
Historie okruhu Deutschlandring
Na silnici u městečka Hohnstein se už od roku 1926 jezdily závody do vrchu a nová trať na ni naváže. Stoupání od Hohnsteinu je výrazně rozšířeno, trať je 12 metrů široká, v zatáčkách dokonce přes 20 metrů. Délka okruhu je 10 km, což je sice mnohem méně než Nurburgring s 28 km, ale jinak ho má nový trať překonat ve všem, včetně nejrychlejší zatáčky ze všech tehdejších okruhů, dvoukilometrové cílové rovinky, tribun pro milion diváků a parkoviště pro 350 000 aut.
Alfred Neubauer, legendární šéf závodního týmu Mercedes-Benz, odhadoval průměrnou rychlost jeho Stříbrných Šípů na chystané první Velké ceně na 160 km/h a maximální rychlost na 280 km/h. I ve světovém měřítku to byla unikátní trať a jedna z nejmodernějších. Při stavbě byly zužitkovány poznatky z tratí Mehalla v Tripoli, Montlhéry v Paříži, z Nürburgringu i z Monzy.
Stavba probíhala mezi roky 1933 a 1939 a výrazně se na ní podíleli vězni z nedalekého koncentračního tábora. V rámci tehdejší nacistické megalomanie dostává okruh jméno Deutschlandring a později Grossdeutschlandring, po válce je ale znám pod přezdívkou “Hitlerův okruh”.
Závody, co nebyly
První chystaný závod, Velká Cena Velkogermánské říše, se měl uskutečnit v říjnu 1940. Plány ale přerušila válka. Hotový Grossdeutschlandring zůstane bez tribun i bez závodů.
Je těžko uvěřitelné, že o tak megalomanské stavbě se toho moc neví. Nenašel jsem žádnou fotku tehdejší trati a zmínek je v relevantní literatuře minimum. A tak se ani neví, jestli se na trati někdy závodilo (pravděpodobně ne). Ví se o tragické nehodě před chystaným závodem v říjnu 1951, kdy zemřeli dva lidé, ale neví se kdo a jak. Nebo co se na okruhu dělo mezi 1940 a 1951. Nehoda ale zřejmě byla poslední tečkou za nadějemi na znovuoživení okruhu.
Novodobější historie
Po válce se trať ocitla ve Východním Německu, kde socialismus toleroval existenci jen jednoho závodního okruhu – a tím byl nedaleký Sachsenring. Po sjednocení Německa ale Deutschlandring zase ožil, když silnici s novým povrchem objevili motorkáři ze Západu. Nikde jsem nenašel, kdy se z okruhu stala veřejná silnice nebo jestli jí byla už od začátku, což je pravděpodobnější. V 90. letech se ale stal Deutschlandring vyhledávaným cílem bikerů i pouličních závodníků. (Přesto je nemožné najít libovolné fotky)
Nelegálních závodů i nehod bylo prý ale tolik, že se začalo s řadou pokusů, jak provoz zklidnit. Trať byla zúžena, byl nastaven striktní limit na 80 a později na 60 km/h, byla zakázána jízda motorkářům o víkendech a podobně. I dnes spousta omezení platí a před zatáčkami jsou zpomalovací pruhy. A mezi místními se doteď vede debata, jestli zachovat památku okruhu nebo na něj raději zapomenout.
A druhý tábor zřejmě vyhrává, protože nebýt jednoho fascinujícího článku v Evo magazínu z roku 2013, nejspíš bych o okruhu doteď nevěděl. Tehdy jsem si ale udělal hvězdičku do mapy a dnes, po 10 letech, si konečně udělal výlet.
Deutschlandring dnes
Když se na Hohnstein podíváte na mapě, zaujme vás série parádních serpentin. Jenže ty prochází obydlenou částí, takže na svezení zapomeňte. Stačí ale dojet až dolů k mostu přes říčku Polenz a tam začíná Deutschlandring. To nenápadně naznačuje i ten most, který je pod úplně jiným úhlem, než nová silnice na něm (viz první fotka).
Za ním začíná stoupání lesem, kdy dva pruhy vedou nahoru, jeden dolů. A jelo by se tu hezky, ale radost kazí nízké zpomalovací pruhy před zatáčkami. Z lesa vyjedete u hospody Hocksteinschanke, jejíž majitel zřejmě nesnáší zákazníky, protože si dlouhodobě stěžuje na stovky motorkářů, kteří mu každý letní víkend zaplaví podnik. Následuje mírné stoupání na cílovou rovinku, kde místo tribun a široké cesty dnes stojí jen autobusová zastávka.
Trať kříží po mostě vesnici Hohburkersdorf, kde sídlí penzion Einkehr Zur Rennstrecke, což je pravděpodobně jediný podnik v okolí, který se za existenci okruhu nestydí.
Za ním pak přichází velmi rychlá pravotočivá zatáčka – ta tehdy nejrychlejší na světě. Před vesnicí Heeselicht se zatáčí doprava a začíná pozvolné klesání lesem zpět k mostu přes Polenz. Mimochodem, právě v té zatáčce je asi jediná část okruhu, která už se nepoužívá a nikam nevede. Povrch ale pravděpodobně není původní.
A to je vše.
Okruh, kousek od hranic, který si můžete celý zdarma kdykoliv projet.
Ale taky okruh, na kterém se zřejmě nikdy nejel žádný závod, z jehož originální podoby nezůstalo vůbec nic, a který má až bizarně nejasnou historii. A dnes už je jen obyčejnou silnicí.
