Pokud jste taky vyrostli na časopisech o autech, možná jste někdy zvažovali kariéru automobilového novináře. A možná jste taky přemýšleli, jak to vlastně chodí, jak se půjčují auta, jak se domlouvají testy a jak probíhají představovačky nových modelů. Dneska vás vezmu do zákulisí.
Za zhruba 10 let své existence byl Revhead vždy jen malý, nevýdělečný projekt pro radost. Nicméně, před dvěma lety mě souhry různých okolností dovedly do redakce vznikajícího časopisu o autech a psaní o nich mě nějaký čas živilo. A byla to skvělá práce. Ne moc dobře placená, ale nesmírně zajímavá. A nejzajímavější vzpomínky mám právě na novinářské prezentace.
Většina se odehrává v ČR a je to fajn zpestření týdne. Dobře se najíte, poslechnete si prezentaci, popovídáte si s lidmi z automobilky i dalšími novináři, projedete se, rychle něco nafotíte a honem zpátky do redakce. Když je to na okruhu, tak se samozřejmě zdržíte déle a den si užijete ještě víc. Skutečným highlightem jsou ale mezinárodní prezentace. Na ty jsme byli zváni zhruba jednou za dva měsíce. Na mě vyšla premiéra Škody Scala, tak vám popíšu, jak taková akce probíhá. Nečekejte nic bombastického nebo velké drby, je to jen obyčejné nahlédnutí pod pokličku, ale i tak to může někoho zajímat.
Bylo to pondělí, první duben 2019, a mě čekal odlet v 9 ráno z třetího terminálu pražského letiště. Problém byl, že já ten den začínal na letišti v Gatwiku. Vracel jsem se z prodlouženého víkendu v Londýně, kde jsem pro vás fotil muzeum bondovských aut. Uzeměné 737 MAX způsobily, že můj let měl velké zpoždění, takže do Prahy jsem přiletěl až ve 4 ráno. V 5 jsem dorazil domů, vyměnil obsah kufru a v 6 zase vyrazil směr letiště.
Už na letišti jsem poznával tváře českého motoristického žurnalismu. Je to zvláští pocit, nejsou to žádné celebrity, ale přitom je už tolik let “znáte”. Podařilo se jimi naplnit celé ATR 72 českých aerolinií, které pojme kolem 60 pasažérů. V letadle byla dobrá nálada, čeští motorističtí novináři jsou takový malý mikrokosmos, kde se každý zná s každým. Hned po startu někdo vtipně zahlásil, že jestli tohle letadlo půjde dolů, tak druhej den nemá Česko co číst.
Letadlo směřovalo do chorvatského Splitu, na letiště u Trogiru. ATR s cestovní rychlostí kolem 500 km/h sice nelétá tak rychle jako 737, ale v letové hladině kolem 7 km si užijete lepší výhled. To víme proto, že v revheadí redakci máme pilota ATR 72 (nedělám si srandu!). Ale taky to vím proto, že takhle krásné Alpy i chorvatské pobřeží jsem z letadla ještě neviděl. Ten den prostě nemohl probíhat líp.
Po přistání si projdete odbavením a hned před terminálem už čekají naleštěné Scaly. Nejprve nás čeká zastávka ve velkém stanu přímo na parkovišti, kde čeká občerstvení, tašky s dárečky a trocha papírování. Pak proběhne rychlá prezentace vozu a instrukce na odpoledne. A pak jdeme k vozům. Většinou ve dvojcích, ale já dostávám auto sám pro sebe. V autě je mobil s přednastavenou trasou, voda, informace o autě a itinerář. V podstatě máte auto pro sebe a za dvě hodiny se ukažte v hotelu.
Kromě perfektní organizace smekám i před výběrem lokace. Chorvatské pobřeží je totiž v dubnu téměř prázdné, provoz je slabý a turisti nikde. Zároveň je slunečno a 20 stupňů. Trogir patří k těm hezčím chorvatským městům, takže možností k focení je plno, a přitom je v okolí až nečekaně velké množství úžasných silnic!
Scala byla představována se třemi motory – litrovým tříválcem s 110 koňmi, 1.5 litrovým čtyřválcem s 150 koňmi a naftovou 1.6 TDI. Na mě vychází nejzákladnější varianta s tříválcem a manuálem, která se překvapivě ukázala ve výborném světle. Všichni pomalu vyrážíme do hor nad Trogirem, ale už po chvilce někteří sjíždějí z vyznačené trasy. Brzy si uvědomuji, že už jsem na ní zůstal skoro sám. Občas zastavím pro pár fotek a postupně se s autem sžívám. Jestli je pobřeží liduprázdné, pak vnitrozemí působí jako úplný konec světa. Přitom kvalita silnic je parádání. Znovu začínám stoupat do kopců, abych se přes ně přehoupl zpět k pobřeží a sjel ke Splitu. V ten moment narážím na zajímavou sérii zatáček.
V režimu Sport hezky tuhne podvozek, nové pneumatiky výborně drží stopu, malý tříválec má vtipně chraplavý zvuk a výkon bych mu tipoval minimálně na 130 koní. Což mi večer potvrzují ostatní novináři během konspiračních debat, jestli se testovacím autům trochu nepomáhá.
Díky tříválci máte pocit lehké přídě a velké obratnosti a hbitosti v zatáčkách. Příjemné počasí, krásné scenérie, výborná silnice – v ten moment si uvědomuji, že mi moje BMW k zábavě za volantem vůbec nechybí. Což mi vtipně připomíná odstavené jedničkové BMW na vrcholu kopce, kde zastavuji. Bylo to kouzlo chvíle, ale zároveň musím uznat, že moderní auta jsou velmi schopná. Vůbec si neuvědomujeme, kam se moderní podvozky posunuly.
Na kopci udělám pár fotek a mířím další sérií zatáček k hotelu. Je to pětihvězdičkový Marriott Le Méridien Lav. Tam už stojí další desítky naleštěných Scal. Postupně přijíždí a odjíždí další novináři, zatímco někteří už si jdou užívat krásy hotelu. Vracím šedý tříválec a rezervuji si červenou 1,5 TSI, která je se zrychlením na sto za 7,9 sekund jen o chlup pomalejší, než první Octavia RS, a vytváří si auru tak trochu warm hatche. Tahle Scala je vážně svižná a přitom má fajn spotřebu. Jen automat otupuje řidičský zážitek, zábavnější mi tak přišel tříválec s manuálem. Auto si beru zase sám a vyrážím zpět směrem k Trogiru, kde se v přístavu daří pár fotek.
Později odpoledne se vracím do hotelu a rezervuji si na ráno ještě naftovou verzi, kterou se odvezu na letiště. Mezitím nakouknu do pokoje, nebo spíš do luxusního dvoupokojového bytu, s velkou terasou s výhledem na moře. Až je škoda, že tu budu spát sám.
Koukám na pohupující se jachty pode mnou a v tom mě zaujme zelená Scala mezi palmami na malém poloostrůvku, kousek od hotelového bazénu. Pomalu nad ní začíná zapadat slunce. Říkám si, že by to byla pěkná fotka, než mi dojde, že právě proto tam je. Vůbec nechápu, že i takovou věc má Škoda podchycenou. Kýčovitější pozadí pro fotku byste nevymysleli. Sami se na to podívejte:
Na stolečcích vedle vozu se začíná objevovat šampaňské a přichází první novináři i zástupci automobilky. Po chvíli klábosení se přesouváme do hotelové restaurace na tříchodovou večeři. Výborné jídlo zaléváme výborným vínem. A nešetřím s ním – noc je mladá a hotelový bar bude určitě drahý… Jenže to byla začátečnická chyba, i hotelový bar byl v ceně. Ale tam už mi stačily jen dva drinky a sotva jsem stál. Jak jsem ztrácel jistotu v nohách, získával jsem důvěru ve svůj konverzační um a osobní neodolatelnost. Nebylo to hezké, ale za to jsem se spřátelil s několika podobně naladěnými kolegy.
Pomlčím o těžkém ránu i o zázraku, že jsem se zcela náhodou probudil jen dvě hodiny před tím, než jsem měl být na letišti. Rychlou snídani následuje rychlá výměna klíčů od pokoje za klíč k zelené naftové Scale. Chvíli jsem záviděl kolegům, co se nechali na letiště bezstarostně odvézt autobusem, ale copak bych mohl čtenáře ochudit o test naftové verze? Dal jsem si znovu kopce nad Splitem a pak rychle na letiště. Tam už flotila naleštěných Scal čekala na další novináře, tentokrát ty mezinárodní. Tuším, že se tam takhle točili asi 4 dny.
V odletové hale už někteří vytahovali notebooky a začali psát první dojmy, já si troufl jen na úpravu pár fotek. Rovnou vám řeknu, že po dvou nocích bez spánku a s decentní kocovinou ztrácí vrtulové ATR veškeré kouzlo, zvlášť když sedíte vedle vrtule…
Po přistání jsme se rozešli ke svým vozům a rozjeli se do redakcí zpracovávat naše dojmy. O pár dní později byly první testy na internetech i v časopisech. A bylo to velkolepé – nová Škoda je pro české magazíny vždy událost roku.
Myslím, že recenze se povedla, byť bylo těžké najít na Scale nějaké nedostatky. A rozhodně se povedla celá akce. Škodovka to má zmáknuté naprosto dokonale, do každého detailu. Na celou akci jsem pohlížel nejenom okem novináře, ale i markeťáka, který se pořádáním eventů živil. Vím, že málokdy jde vše přesně podle plánu a že podchytit úplně vše je opravdu těžké. Proto tady musím smeknout. Snad budu mít ještě někdy možnost se něčeho podobného zase zůčastnit.
