Recenze: Fastest Car na Netflixu

Podzim se rozjel naplno, nastal čas se stáhnout z průsmyků a okruhů do garáží a příležitostně i na něco kouknout. Na Netflixu měla v dubnu premiéra osmidílného pořadu/reality show Fastest Car. Nás v ČR to minulo, ale za oceánem se to docela řešilo. Částečně i kvůli tomu, jak neuvěřitelně špatně se tvůrcům podařelo vykreslit kulturu automobilových nadšenců.

Celá myšlenka je docela jednoduchá – najít nejrychlejší auto. Jenže, už tady je první kámen úrazu – co je nejrychlejší auto? Jedno auto vyhraje ve zrychlení z 0 na 100 km/h, jiné v maximální rychlosti, jiné v čase na Nurburgringu, jiné bude nejrychlejší v Sosnové a jiné zase na okruhu v Brně. Na nejrychlejší přejezd Evropy by se taky hodilo jiné auto než na přejezd Afriky. Nicméně, je to americká show – nejrychlejší auto je prý to, které zajede nejrychleji čtvrtmíli. Tady bychom se mohli kouknout do katalogu Bugatti, Koenigseggu, Ferrari nebo do tabulek Challengeru SRT Demon a bylo by o vítězi jasno.

Jenže reality show potřebuje drama, takže proti sportovním autům jsou postavena i auta, která si různí nadšenci postavili nebo otunili sami. Centrální myšlenka je bohužel v tom, že zlí bohatí lidé si svoje auta koupí, zatímco ti obyčejní si je raději postaví. V prvních sedmi dílech je vždy vybrán jeden zbohatlík se supersportem a proti němu postaveny 3 podomácku postavené sleepery. Na konci dílu si to rozdají v drag-race na runwayi a kdo vyhraje, postupuje do finále v posledním díle.

Asi už v tom pár problémů vidíte. Projedeme je postupně.

První problém je v tom, že nic z toho, co je nám prezentováno jako sleeper, není ani náhodou sleeper. Sleeper vnímám jako auto, které nevypadá, že jede rychle, ale jede. Prostě Fabie s 400 koňmi, ale na standardních patnáckách. Tady ne, všechny auta na první pohled vypadají, že jsou postavena pro rychlost.

Druhý problém je výběr superaut: Huracan, 2x Aventador, McLaren MC12-4C, Viper ACR-E, Ford GT a Ferrari 488 GTB. Ok, nejsou to pomalá auta, ale nejsou to ta nejrychlejší auta na světě. Ve většině případů to nejsou ani ty nejrychlejší modely od daných automobilek. Tady se spíš vybírali majitelé. A schválně tak, aby byli co nejvíc iritující, nesympatičtí a excentričtí – což dokazuje přítomnost hned tří Lamborghini – jedno půjčené a dvě tak škaredě upravené, jak jen můžou hračky bohatých nevkusných lidí být. Polovina z boháčů přitom nikdy zrychlení svého auta ani nezkoušela. Jejich role byla opravdu jen v tom, aby ukázali, že drahé supersporty si kupují jen pozéři na projíždky po bulvárech.

Samozřejmě, že to tak ve spoustě případů je, ale rozhodně ne vždy. A tvrdit, že správný autař si auto postaví, ne koupí, je ještě větší blbost. Oceňuju to množství práce a úsilí za postaveným autem, ale vydělat si na Ferrari (aspoň legální cestou) je většinou zásluha minimálně stejného množství práce a úsilí. A hlavně je ten rozpor zcela nerealistický – automobilová kultura je pestrá, ale na všech srazech jsem vždy viděl hlavně vzájemný respekt a přátelskou atmosféru. Je tu nějaká rivalita mezi BMW a Audi, GM vs. Ford, tunery v Golfech a v Civicích, a podobně, ale v reálu si spolu pokecají majitelé Porsche, MX5 i starého Jaguáru úplně v pohodě. Vždyť i v naší Society se potkávají francouzské hot hatche s německými sedany a ostré imprezy s naftovými kombíky. Každý dosáhne na něco jiného, ať už finančně nebo osobní situací, ale tu vášeň pro auta máme společnou.

A upřímně, majitelé těch postavených (ne)sleeperů nejsou o nic sympatičtější. Často burani, kteří staví zcela nesmyslná auta – např MPV Honda Odyssey s 1200 koňmi a předním náhonem. Přesto od začátku do konce mluví jen o tom, že jsou jasní vítězové a že nikdo jiné nemá šanci. Vůbec jim nedochází, že ze 4 soutěžících vždycky 3 prohrají. Nene, prostě “I WILL WIN 100%!” Inu, americká nátura, v jistém smyslu i obdivuhodná.

Ve finále tak po prvních dvou dílech zjistíte, že vás jejich příběhy vůbec nezajímají, a překlikáte vždy na závěrečný sprint. To jsem udělal nejen já, ale téměř každý recenzent, na kterého jsem narazil. Navíc jsou sprinty natočeny strašně nudně. Autocar, Carwow nebo i ten Motor Trend umí sprinty natočit mnohem lépe a napínavěji. Za zmínku ještě stojí, že zatímco všechny sprinty se odehrávaly na letištní dráze, záverečné finále se koná na solném jezeře, kde podhuštěné široké lepivé gumy z dragsterů neměly šanci. Vlastně se stačilo podívat, které z aut se dostavilo s pohonem všech kol, a víte, jak to dopadne.

Pozitivních bodů bylo jen pár. Třeba Pepper Yandell, jeden z nejznámějších automobilových fotografů, trochu poodhalil něco o své práci, nebo rozvodový právník a majitel chromovaného Aventadoru SV byl tak fantasticky nechutný a upřímný, až to bylo zábavné. Jinak je tu ale plno klišé, hodně amerického buranismu a namachrovanosti, zbytečně ždímané emoce a všechny ty těžko pojmenovatelné důvody, proč američané neumí natočit nic o autech.