Když napadne v Praze sníh, není to zas taková zábava, jako v menších městech. Vždy se stanou dvě věci: všude se udělají kolony a začne se velkolepě solit. Jinými slovy, se zadokolkou si zablbnete jen pozdě v noci a to jen jednou, protože druhý den už je Praha bez sněhu. A ještě musíte najít supermarket, z jehož parkoviště vás nevyženou policajti, a kde nejsou všude patníky a lampy. Takže hledáte všechny příležitosti vyrazit někam, kde je hodně sněhu a zatáček. A taková příležitost se objevila v půlce ledna – možnost vyzkoušet spoustu xDrivových BMW v Peci pod Sněžkou.
Bez mučení přiznám, že čtyřkolky mě narozdíl od většiny čechů (80% prodejů BMW tvoří čtyřkolky! – více než v alpských zemích) vůbec nevzrušují a vozy jako X6 nebo X4 mě přímo odpuzují. Nedokážu si představit člověka, který vejde do dealerství BMW připraven utratit přes dva miliony za nový vůz, projde kolem všech těch fantastických dvojek, trojek, čtverek, pětek, šestek, M2, M3 i M4 a ukáže na X6. Správně mají mít auta pohon na zadek, manuální řazení, atmosferické benzínové šesti a víceválcové motory a nízké těžiště. A to i když bydlíte v horách. Aspoň s tímhle mindsetem jsem vyrazil – připraven ukázat světu, že i v Krkonoších v lednu můžete jezdit zadokolkou bez pytle cementu v kufru.
Všechno to začalo dobře. Dorazil jsem o dvě hodiny dřív, takže jsem se mohl věnovat klouzání po horských silnicích. Bylo to fajn až do doby, kdy přede mnou v kopci zastavilo auto a já musel zastavit za ním. Tady se poprvé ukázalo, že není problém po sněhu jezdit, problém je se rozjet. Hlavně do kopce. BMW 1 navíc patří k těm lehčím a v kufru nevozím ani rezervu, natož písek. Naštěstí pomohli kolemjdoucí. Zhruba za 20 minut se to opakovalo a pak při parkování ještě jednou. Ostuda. Raději jsem auto někam odstavil a šel se věnovat xDrivu.
xDrive
Jezdilo se po silnicích, po zasněženém letišti i po překážkové dráze. Tady je pár postřehů, protože během krátké doby mi prošlo pod rukama hodně aut.
Začal jsem s BMW X1 xDrive25i. Označení modelu znělo docela zábavně, ale je to jen dvoulitrový čtyřválec. Sice s 231 koňmi, ale na silnici to nebylo tolik znát. Na letištním okruhu to pak bylo ještě větší zklamání, protože xDrive v X1 funguje trochu jinak. Je to totiž předokolka, která pouze připojuje zadní nápravu. Na limitu tedy působila dost nedotáčivě a přidání plynu znamenalo výlet pryč ze silnice.
To u X5 M50d s 381 koňmi a 740 N.m nehrozilo, protože ta už má ten “správný” xDrive, který posílá standardně 60% točivého momentu na zadní kola a při výjezdu ze zatáčky to může být ještě víc. Díky tomu působí jako obrovská zadokolka, taková směsice M3 a tanku. Nedotáčivost se dala krásně korigovat plynem a její zátah byl naprosto epický.
Další přišla na řadu X4 M40i. Nejlepší zvuk z celého dne. Až my přišlo škoda tak geniální motor dávat do tak podivné skořápky. X4 mi k srdci asi nikdy nepřiroste – je to jen méně praktická verze X3. Nechápu ji a ničím mě neokouzlila.
Její motor naopak dával velký smysl v malé jedničce. M140i xDrive byla na řízení samozřejmě nejlepší z celého dne. Přesednutí z jedničky do obrovské 750Ld doprovázela celková rekalibrace smyslů. Nakonec i ta ale působila mrštně a s ní se dá driftovat na požádání. Že má 4 turba (!) nepoznáte, působí prostě jen jako silnější třílitr, čímž vlastně je.
Zajímavé je, že všechny vozy měly téměř shodný interiér – stejné páčky na okna, stejné budíky, stejné ovladače jízdních režimů nebo klimatizace. Jen ta sedmička je měla úplně jiné. Jako kdyby byla dílem úplně jiné automobilky. U přepínání jízdních režimů a dalších tlačítek to ale byla změna k horšímu – žádná zpětná vazba, levný vzhled a celé to působilo tak nějak zvláštně. A na takový koráb je celý středový panel, jak vidíte výše, hrozně malý a nezajímavý. Po přestoupení do 430d už to bylo zase “jako doma”.
U 430d xDrive nebylo nic, co by stálo za řeč – dobrý podvozek, dobrý motor. Od ostatních se lišila jen bezrámovými okny.
A nakonec moje nemesis: X6 4.0d. S tou jsem toho ujel nejvíc. A těžce se mi to přiznává, ale bylo to fajn. Není to žádný sportovec, ani krasavec a do praktičnosti X5 jí nejspíš taky něco bude chybět. Ale na konci náročného dne jsem byl rád, že sedím v ní. Byla to asi nejklidnější cesta mého života. Všude plno sněhu, divoký provoz, chodci, lyžaři, odstavená auta, zima, vítr… Od toho všeho vás X6 zcela izoluje.
Sedíte výš než ostatní, máte pořád absolutní trakci – sníh vůbec neřešíte. Proplouváte krajinou, v teple, v luxusním hotelovém pokoji. Cítíte kolem sebe tu hmotu a přitom víte, že motor s jakoukoliv rovinkou může udělat velmi krátký proces. A ani to nezkusíte, protože to nepotřebujete.
Ne, rozhodně si pro X6 nepoběžím a nepřirostla mi k srdci. Ale věřím, že svým majitelům dokáže hodně zpříjemnit život.
Po vystoupení jsem ještě zkoukl novou řadu 5, která bude mít českou premiéru v únoru, a šel ve tmě najít ten svůj zázrak. V centru Pece se mi povedl jeden parádní dlouhý drift, po nemž jsem se samozřejmě zase zahrabal. A tak jsem toho raději nechal a jel domů.
Nakonec mám z celého dne trochu smíšené pocity. Se zadokolkou se v horách v zimě samozřejmě jezdit dá a to i velmi rychle. Je to uspokojující zážitek, ale musíte mu věnovat veškerou pozornost. Je to jak krotit tygra, což je samozřejmě super, ale když vás to přejde a nechcete nějaký sníh řešit, může pohon všech kol dávat smysl. Pokud se pro něj rozhodnete, xDrive nezklame, naopak v té správné kombinaci (třeba X5 M50d) může udělat velkou radost.
P.S.: Kvalita fotek opět nevalná – v té zimě se mi nic většího než iPhone nechce vytahovat, ale polepším se…
