Test: MINI Cooper SD Clubman 2017

O Mini se říká, že není pro každého. Je to jedno z těch automobilových klišé, na které narazíte v každé recenzi. Dnes se podíváme na Mini, které by naopak mohlo být úplně pro každého – je to totiž diesel, kombík a s automatem.

Mini poslední dobou do rozšiřování modelové řady hodně šlape a i když občas šlápne vedle (roadster a coupé skončily loni), dává to smysl a v ulicích – minimálně těch pražských – je to vidět. Clubman byl první rozšíření portfolia a jedná se tedy o hodně důležitý model. Nová generace přichází v pozměněné podobě – dělené páté dveře zůstaly, ale na bocích nově najdeme čtveřici plnohodnotných dveří. Už to tedy není prodloužená varianta malého třídveřového Mini, ale spíš praktičtější, delší a mnohem hezčí varianta předloni představeného pětidveřového Mini. Orientace v nabídce “větších” Mini už začíná být složitá…

Clubman je sice na poměry Mini dlouhý, ale pořád to není kombík. Je o celých 11 cm kratší než například pětidveřový Ford Focus a o 2 mm kratší než VW Golf 5D. Je to tedy vlastně takový hatchback nižší střední třídy – jen s jinými zadními dveřmi. Design se docela povedl, jen potřebuje velká kola. Celá ta zaoblenost vepředu působí hodně masivně a než si zvyknete, není snadné odhadnout, kde končí příď a kde jsou kola. Clubman totiž působí hlavně dost široce.

Zadní dělené dveře se otevírají dálkově, kdy při prvním stisku se otevře pravá část a při druhém se otevře levá – nemusíte tedy otevírat oboje. Jsou nepraktické jen v tom, že díky nim moc nevidíte dozadu. V každodenním životě (parkování, jízda v provozu) to nevadí, ale poznat, jestli za vámi jede policejní Superb nebo Passat už v podstatě nejde.

Interiér se jasně hlásí do luxusnější části segmentu a není mu moc co vyčítat. Kvalitní materiály, povedený design, perfektní multimediální systém, plno možností propojení, trochu široké, ale jinak výborné sedačky s dobrým bočním vedením, perfektní volant s ideální velikostí i tloušťkou věnce. Interiér opravdu patří ke špičce a v této kategorii mě teď nenapadá moc lepších. Vytknul bych jen občas zmatené ovládání rádia a příliš velké schránky ve dveřích i na středním tunelu – téměř každý den jsem odcházel z auta bez mobilu, protože byl zapadlý někde na dně schránek.

Sedí se poměrně nízko a najít dobrou polohu za volantem je hračka. Nad hlavou je spousta prostoru (a to mám 2 metry) a přitom Clubman nepůsobí nijak vysoce. Vzadu je místa taky dost a kufr ujde. Už to není o kompromisech, Clubman zvládne být plnohodnotným rodinným autem.

První zatáčky jsem absolvoval v okolí Špindlerova Mlýnu a nejvíc si pamatuji, jak brzy začaly smrdět brzdy. Stačilo pár minut ostřejší jízdy po krkonošských kopcích. Není to drobek (1480 kg) a automat nějaké hbitosti taky nepomáhá. Právě převodovka ale patřila k těm nejslabším článkům – je to klasická jednospojka, která řadí plynule, ale pomalu. Ruční řazení jde jen řadící pákou (nahoru/dolu), pádla tu nejsou. Ve městě funguje fajn, ale máte-li trochu revheadí krve, určitě sáhnete po manuálu.

Variantu SD pohání zcela nový vznětový motor se 190 koňmi a 400 Nm. Není špatný, akcelerace je příjemná a spotřeba taky, určitě patří k tomu lepšímu v této kategorii. Jen náš kousek byl zcela nový, nezajetý a automat ho ještě trochu víc otupoval, takže nepůsobil tak hbitě, jak by podle papírových hodnot měl.

Clubman SD má tři režimy nastavení – sportovní, normální a eco. Sportovní mód zostří reakci na plyn a trochu déle drží zařazenou rychlost. Ekologický režim zase motor hrozně umrtví, takže můžete mít nohu těžkou jak chcete, a stejně pojedete pomalu a šetrně. Normální režim funguje jako vždy nejlíp.

Na dálnici je Clubman velmi stabilní. Hezky sedí a nemá problém dlouhodobě udržovat rychlost kolem tachometrových 200 km/h. Na dlouhé trasy funguje opravdu výborně. A ve městě mu to jde možná ještě lépe, i s 18” koly je překvapivě pohodlný.

Stejná pohodlnost mu pomáhá i na okreskách středočeského kraje. Je až s podivem, jak podvozek zvládá filtrovat nerovnosti, a přitom si nechává velkou část té motokárové hravosti, kterou se proslavil menší model. Pořád je to Mini Cooper. Do zatáčky si zaklekne, vykrouží ji a na výjezdu vás motor hezky vytáhne ven. Kvůli dieselu se nehodí na prudké šikany, ideál jsou pro něj spíš svižnější a táhlejší zatáčky. Ve Schwarzwaldu by si chrochtal blahem.

Papírové zrychlení na 100 km/h za 7,4 s není ohromující, ale 400 Nm je cítit a právě ta každodenní použitelná rychlost  patří k nejsilnějším stránkám. V tomhle je podobný třeba právě mému BMW 120d, jen je pohodlnější, míň se naklání, má lepší interiér a nesrovnatelně víc se za ním lidi otáčí. I u Clubmana totiž působí ten “Mini faktor” – lidi milují Mini. Zamračené pohledy, co schytáte v BMW, se v Mini mění na úsměvy a vztyčené palce.

 

Závěr

Dieslové Mini v kombíku s automatem. To nemohlo dopadnout dobře. Pro puristy je to zlý sen, ale jako celek to funguje. Je to plnohodnotné praktické auto s perfektním podvozkem. Každý Revhead by sice sáhl po kratším Cooperu s benzínem a manuálem, ale cílovka, která kouká po Audi A3 nebo BMW 1, tu má zajímavou alternativu. A Mini má rozhodně větší charisma a smysl pro humor.

Hodnocení

Celá galerie