Blog: Automobilové božstvo, Clio RS a proud myšlenek


Kostel. Místo určené pro rozjímání o svém životě, o utřídění svých životních hodnot, o najití pevných bodů ve svém bytí, když vše ostatní se postupně rozpadá na kusy. Nenávidím to místo. Po dlouhé době jsem se ocitl znovu usazen na tvrdé dřevěné lavici s napnutou pozorností k panu faráři. A tak jsem seděl a jelikož jsem neměl nic lepšího na práci, napnul jsem svou mysl k proslovu, jenž se rozléhal v celé své síle směřované k věřícím usazeným společně se mnou.

Necítil jsem se jako součást ostatních, nesdílím jejich hodnoty, mám své chyby stejně jako mají i oni, mé šrámy jsou však výraznější, má mysl je arogantnější, mé činy jsou více zničující, ač na první pohled to tak nevypadá. Zjišťuji, že nečinnost je více zdrcující než činnost. Usazen na oné lavici obžalovaných jsem se tedy ponořil do obsahu řeči pana představeného. Co jsem se dozvěděl mě nepotěšilo. Bylo mi řečeno, že jsem hříšník. Bylo mi řečeno, že musím prosit o odpuštění. Bylo mi řečeno, že mi bude odpuštěno a že se dočkám krásného posmrtného života. Tak tedy pěkně děkuji. Ač pohrdám církví, rozhodně nepohrdám duchovním životem. Přirozeně tak jako každá lidská bytost toužím po odpuštění, ale odmítám aby se mi ho dostalo skrze Boha, skrze církev, skrze náboženství.

Svět tam venku je daleko více zajímavější, když člověk nemá jasné odpovědi na odvěké otázky proč jsme tady, kam směřujeme a zda-li to tu někdo řídí. Tajemství vzniku naší planety, galaxie, vesmíru se nedá odbýt jen prostým konstatováním, že to vše stvořil Bůh. A už je to tu zas, farář opět znovu naléhá aby jsme prosili o odpuštění… Já tohle už nevydržím, opravdu ne… Co je komu do toho?! Zjišťuji však, že je již konec mše, konec pokání, konec předčítání nesmyslných textů z Bible. Chvála panu Bohu za to. Už se nemůžu dočkat až onen chrám páně opustím.

Při myšlence projití skrze obrovské dveře ven z kostela se mi jakoby zázrakem okamžitě zvedla nálada. Bylo pochmurno, těžké mraky visely na obloze a začínalo čím dál více pršet. Déšť jsem měl vždycky rád, uklidňoval mě, bubnování kapek mě skýtalo přístřeší a vždycky mi přinášelo dobrou náladu. Stále však ne zcela vyléčen z pochmurných myšlenek zasedl jsem za volant svého vozu a stiskem tlačítka na středovém panelu probudil jsem ten dnes již prý zcela archaický koncept čistě atmosférického motoru k životu.

Objem jeho plic jsou dva litry, množství síly odpovídá téměř dvě stě koním a tlouštíkem se svými 1 240 kilogramy se nazvat taky nedá. Co je však nejdůležitější údaj je množství točivého momentu, jenž činí 215 Nm, přičemž hlavní nástup začíná kolem 4 tis. otáček a vrcholí v 5,5 tis. otáčkách, maximální výkon je však dostupný na závratné úrovni 7 250 otáček, kdy motor poskytne předním kolům všech svých 197 koňských sil. Renault Clio Sport.

Sedím tedy v anatomických sedačkách značky Recaro a motor se líně převaluje v očekávání věcí příštích. Původně jsem měl jet rovnou domů, měním však plány a pomalu se rozjíždím neznámo kam. Šlapu na tuhou spojku, pozvolna řadím další rychlostní stupně a čekám až se prohřejí jak vnitřnosti motoru, tak vnitřnosti převodovky, aby opět rychlosti zapadaly s ladností nože krájejícího máslo. Vím, že jízda v dešti je nebezpečná, rychlá jízda v dešti je ještě nebezpečnější. Taktéž ale vím, že zrovna tohle auto se díky celkovému nastavení svého podvozku chová za deštivých podmínek jako auto z jiného světa.

Na suché silnici ho znejistíte jenom svou vlastní neuvážeností, na dešti je to ovšem jiný příběh a auto se jakoby probudí k životu a chce si hrát. A to je velmi nebezpečná výzva. Jakmile nabudu dojmu, že provozní teploty jsou již na správné hodnotě, podřazuji, přidávám plyn a vrhám se střemhlav do zatáček, přičemž projíždím sem tam jedním, dvěma koly louží, která auto vždy lehce znejistí. Jako by to ale nikoho nezajímalo, silnice jsou prázdné a déšť neustává.

Vlna dostupného výkonu mě zas a znovu zatlačí do sedačky, opět jsem ohromen přilnavostí v rychlých zatáčkách, nadpozemskou stabilitou a onou urgentností s kterou je výkon přenášen na silnici. Právě ona zběsilost, onen průběh točivého momentu je něco magického. Jakoby spínač, který vás přenese do jiného světa. Světa, kde vše začne znovu zapadat do sebe. Prostředí, kde se mysl uklidní, stáhne se do ústraní a nechá promlouvat jen základní instinkt, onu radost z řízení sportovního vozu.

Pokaždé když jedu po řidičsky zajímavé silnici se musím usmívat. Prostě to jinak nejde. V tomhle autě mám pocit, že bylo postaveno lidmi se stejným zájmem jaký mám já. Musela to být hodně dobrá parta správě šílených jedinců, protože si jinak onu zcela praštěnou povahu vozu nedokážu vysvětlit. Celý tento obřad je pro mě obrovským lékem. Jako by se celý svět smrštil do právě tohoto okamžiku a nic jiného neexistovalo, jen silnice, auto a já za volantem.

Clio RS u kostela 2

Pryč jsou chmurné myšlenky o pokání, o hříchu a o vysvobození. Mé vysvobození je právě tady ta malá modrá šílenost na čtyřech kolech. Jak jsem do vozu vstupoval s nepříjemnými pocity, vystupuji skutečně celý rozesmátý. Ač jsem si na jeho výkon postupem času zvykl, nevyužívám ho tak často a tak mi stále projev motoru tohoto malého auta vyrazí dech. Jako by mi vůz neustále říkal aby jsme si šli hrát a čas na hraní, ten si já najdu vždycky. Jsem si ale moc dobře vědom, že se jedná pouze o únik. O pár příjemně prožitých chvil, nic neměnící na skutečnosti, zmiňované v úvodu mého psaní.

Důvody mé špatné nálady v kostele mají daleko hlubší kořeny, než aby mohly být zcela vymazány jen „nějakým“ autem. Pře sto přese všechno pro mě bude tento automobil vždycky daleko víc než jen výborným sportovním vozem. Má schopnost přenášet svou vesele praštěnou povahu na řidiče a to je někdy k nezaplacení.