10 let s biopalivy


Každý rok se začátkem jara Česko zežloutne. Udržet auta čistá je nemožné, alergici sahají po Zyrtecu a Babiš si mne ruce. Jaký vliv mají na nás, na motory, na krajinu nebo na ekonomiku biopaliva? A co nás s nimi ještě čeká? Rozepsali jsme se co možná nejobjektivněji o všem, co jste kdy chtěli o biopalivech vědět.

Dnes je to přesně 10 let, kdy došlo k bezprecedentnímu kroku v české politice. Na přání jednoho velkopodnikatele se den před volbami neplánovaně sešla poslanecká sněmovna a přehlasovala jedno prezidentské veto… To vedlo k zežloutnutí naší krajiny i k rozjezdu politické strany, která dodnes vládne. Tehdy se o biopaliva zajímali jenom nadšení řidiči a z politiků jen Svobodní. Dopady tohoto kroky ale trpíme dodnes. Ale pojďme od začátku.

Některé to možná překvapí, ale pěstování řepky není v česku nic nového. Její velký rozmach pro použití v biopalivech začal mnohem dřív, než se do toho vložila EU nebo Andrej Babiš. Biopaliva se ve velkém prosadila v Jižní Americe už v 70. letech, částečně jako reakce na ropnou krizi. Na území Československa se s výrobou biopaliv začalo během 80. let. V roce 1993 ministr zemědělství, Josef Lux, prosadil první dotace zemědělcům na pěstování řepky. Tehdy to ještě dávalo smysl, vhodné podmínky české krajiny i struktura českého zemědělství, které tvoří velké zemědělské podniky, nahrávají právě pěstování řepky ve velkém.

Evropská unie schválila kvóty pro příměsi biopaliv do pohonných hmot v roce 2003. V roce 2007 pokračovala vyhlášením cíle, že podíl obnovitelných složek v pohonných hmotách se musí do roku 2020 zvýšit na 10 procent. Součást plnění tohoto ambiciózního cíle bylo i zavedení povinného přimíchávání biosložky do pohonných hmot od roku 2007. Nejdříve se jednalo o menší podíly: 2 % z celkové dodávky paliv každým dodávajícím subjektem v roce 2008 a 3,5 % v roce 2009. O rok později došlo k výraznému navýšení a zároveň zmíněnému zcela bezprecedentnímu lobbingu ze strany současného premiéra.

Pojďme si udělat avizovanou odbočku do května 2010, tedy do doby přesně před 10 lety. Tehdy prezident Klaus vetoval zákon, který biosložku v palivech navyšoval. Tvrdil, že biopaliva v boji se změnami klimatu nepomůžou a že způsobí spíše víc problémů, což se s odstupem času opravdu potvrdilo, ale k tomu později. V té době končila úřednická vláda Jana Fishera a bylo jasné, že veto už se před volbami na konci května nepodaří přehlasovat. Jenže, jen pár dní před volbami se vzdemul obrovský tlak. Andrej Babiš obvinil Václava Klause z poškozování českých podnikatelů a prezident Agrární komory Jan Veleba začal rozesílát dopisy dalším šéfům agrárních komor a oslovovat politiky, včetně Bohuslava Sobotky z ČSSD. Sám Veleba tehdy vzpomínal na velkou součinnost s Agrofertem i s Babišem. Babiš tehdy Hospodářským novinám doslova řekl: „Ano, lobboval jsem za biopaliva. Volal jsem třeba některým poslancům.“

A najednou všechno šlo. Právě Sobotka pak zařídil schůzi sněmovny v poslední den mandátu: 27. května. Babišův tlak musel být obrovský. A povedlo se: prezidentské veto bylo přehlasováno. Hned od června museli dodavatelé pohonných hmot přimíchávat alespoň 4,1 % biosložky do benzínu a 6 % do nafty. Tady je vidět obrovská síla biopalivové lobby, která u nás biopaliva drží a podporuje i v době, kdy sama EU se od nich pomalu odvrací. V roce 2015 dokonce Evropský parlament odhlasoval omezení podílu biopaliv vyráběných ze zemědělských plodin. A jak jsme na tom teď? Rozhodně nebrzdíme.

V roce 2018 se řepka pěstovala na 411 tisíci hektarech půdy, zatímco v roce 2007 to bylo kolem 337 tisíc hektarů. Pro srovnání, v roce 1960 to bylo 50 tisíc hektarů. Přitom celková plocha oseté zěmědělské půdy v ČR se zmenšuje, z 3,3 milionu hektarů v roce 1980 na zhruba 2,5 milionu hektarů v současnosti. U čísel vycházíme z dat ČSÚ, agrární komory a Eurostatu. Celkem 16 % zemědělské půdy připadá na řepku, což je nejvíc v celé Evropské unii. Průměr EU je kolem 6 %. Jsme opravdu nejžlutější země v Evropě, nejspíš i na světě. Z vypěstované řepky se pak na výrobu biopaliv využije zhruba třetina až polovina.

Zdaleka největším odběratelem bionafty je státní podnik Čepro, který spadá pod ministerstvo financí. Z dat pro roky 2017 a 2018 vyplývá, že více než polovinu dodávek řepkového oleje pro něj zajistily společnosti spadající do holdingu Agrofert, především firma Preol. Asi nepřekvapí, že v letech ještě dřívějších, kdy byl ministrem financí Andrej Babiš, byl podíl jejich dodávek ještě vyšší. V souvislosti s řepkou se mluví právě nejvíc o Agrofertu, který v roce 2017 převedl Babiš do svěřeneckého fondu. 

Podle Babišových slov firmy spadající pod Agrofert pěstují jen kolem 5 % z celkového množství řepky. Nicméně, chemičky Agrofertu jsou největšími zpracovateli řepky na bionaftu v České republice. A nejen to, společnosti z Agrofertu svými aktivitami pokrývají celý proces: dodávají osiva, hnojiva, pesticidy, herbicidy, ale i zemědělskou techniku. Řepku pěstují, ale i vykupují od dalších pěstitelů a dále zpracovávají. Je pak očividné, proč má Babiš na zachování vysoké povinné příměsi v pohonných hmotách takový zájem. Naopak stále větší záhada je, proč se to neprojevuje na jeho volebních preferencích, ale to už je na jinou debatu. 

Pojďme se raději vrátit k biopalivům a k řepce. Ta totiž z našich lánů jen tak nezmizí, ani kdyby ji přestal pěstovat Agrofert, ani kdyby se přestala povinně přimíchávat do pohonných hmot. Její pěstování je totiž pro zemědělce výhodné. Je po ní obrovská poptávka a zemědělci mají v podstatě garantovaný odbyt. Řepka je navíc odolná vůči klimatickým vlivům a díky své schopnosti vytáhnout vodu a živiny z větších hloubek trpí v období sucha méně. Řepka je i poměrně mohutná a tak po sklizni zůstávají její zbytky v půdě a přispívá tak k dodávání biomasy do půdy. K pozitivům ještě přidáme produkci jarního květového medu a pro výrobu řepkového oleje. Samotná řepka tedy není až tak problematická, problematické je její využití pro paliva a její přehnané pěstování. Pojďme si projít jejich negativa postupně.

Pro nás řidiče je jedním z těch nejzásadnějších poškozování motoru, vyšší spotřeba a v některých případech nižší výkon. Biosložka rychle degraduje, což snižuje účinnost paliva. S biopalivy si nerozumí hlavně vstřikovače starších motorů, ale můžou se zanášet i palivové filtry a při delším stání vozidla můžou vznikat usazeniny, které pak poškodí palivové čerpadlo. Toto se týká ale hlavně paliv s vyšším obsahem biosložky. Současná biopaliva nepředstavují větší ohrožení motorů, přesto je však jasné, že jim ani neprospívají. 

Nicméně, ještě nedávno bylo v plánu zavedení benzinu E10 s 10 % etanolu. Naštěstí z plánu prozatím sešlo, ale nepochybujme o tom, že se opět objeví. S tímto palivem už mají starší vozy prokazatelně problém. V bezpečí jsou jen auta s motorem splňujícím normu EURO 4 a vyšší. I současná paliva však mají kvůli nižší výhřevnosti negativní dopad na spotřebu paliva. A kvůli náročnosti výroby jsou paliva s příměsí biosložky dražší, odhaduje se přibližně zdražení o padesát haléřů na litr. To s ročním nájezdem 20 000 km znamená zhruba 750 Kč ročně z vaší peněženky navíc. Vyšší ceny paliva pak samozřejmě zvedají cenu v podstatě úplně všeho.

Dalším negativem, o kterém se hodně hovoří, je pyl z řepky, na který svádíme špinavá auta. V tomto případě však není na vině řepka, ale spíše jehličnany, jejichž pyl je schopen cestovat i přes 1000 km daleko. Naopak pyly řepky jsou těžké a docestují maximálně pár desítek metrů, zašpinění aut tedy na ně můžem hodit jen v bezprostřední blízkosti řepkových polí. 

Pyly řepky jsou však silně alergenní a představují problém i pro astmatiky. Kromě lidí ohrožují i zvířata. Například pro srny je řepka toxická a její požití pro ně bývá i smrtelné. V první fázi dochází k oslepnutí, pak k selhání jater, ledvin a nervového systému, což znamená pomalé umírání v silných bolestech. Některé odhady hovoří o tisících až o nižších desetitisících takových případů ročně. Těžko se pak chápe, že něco takového mohli prosazovat ekologové a Zelení.

Kromě výše zmíněným komplikacím pro alergiky a astmatiky se navíc ukázalo, že bionafta poškozuje zdraví i všem ostatním. Australský magazín Science Network publikoval výsledky experimentu zkoumajícího vliv splodin různých druhů nafty na dýchací systém člověka. Spalování bionafty vykazovalo větší emise oxidu uhelnatého, uhličitého, ale i siřičitého a dusičitého. Mikroskopické pevné částice na sebe vázaly řadu toxických látek a pronikaly do dýchacích cest člověka a poté i do krevního oběhu, což posléze způsobovalo odumírání buněk a vyvolávání zánětů.

Řepka navíc značně vyčerpává půdu a podílí se na jejím vysušování a erozi. Podpora pěstování řepky jako monokultury jde proti trendu zvyšování biodiverzity, která je klíčová pro udržování vody v krajině a pro zajištění vhodných životních podmínek pro řadu rostlin a živočichů. 

Kromě vysušování dochází i ke kontaminaci vody. Podle Českého hydrometeorologického ústavu je více než 50 % zásob spodních vody kontaminované pesticidy, z nichž velká část prokazatelně pochází právě z pěstování plodin pro biopaliva. Odrůda řepky využívaná v ČR pro výrobu biopaliv je totiž náchylná k nemocem a málo odolná proti škůdcům, takže se musí opakovaně ošetřovat pesticidy. Zhruba 25 % použitých pesticidů v České Republice připadá na řepku, která však zabírá 16 % orné půdy.

Z lokálního pohledu tedy není pěstování řepky v takovém rozsahu žádná výhra. A lepší to není ani z toho globálního. Místo abychom pěstovali “jídlo”, pěstujeme “palivo”. Už to samo o sobě vyvolává etické otázky, protože pořád jsou na světě oblasti, kde je jídla nedostatek. Podle Světové banky způsobují biopaliva růst cen potravin, vedou k potravinovým krizím v chudých zemích a k likvidaci tradičních plodin. K podobnému závěru dochází i zpráva Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj nebo zvláštní zpravodaj OSN pro právo na potraviny. 

Obrovskou katastrofou je pak likvidace pralesů v Indonésii a dalších koutech světa, ke které dochází kvůli pěstování palmy olejné, ze které se biopaliva také vyrábí. Dodnes se taky pořádně neví, kolik litrů nafty se využije na výrobu jednoho litru bionafty. Nicméně se ví, že na něj padne okolo 2 500 litrů vody.

Je možné, že i takové škody některým bojovníkům proti globálnímu oteplování stojí za to snižování emisí. Jenže, biopaliva nepomáhají ani klimatu. Ač to řada odborníků dlouhodobě kritizovala, EU dlouho předpokládala, že biopaliva jsou “klimaticky neutrální”, tedy že emise CO2, které se vytvoří spalováním biopaliv, odpovídají stejnému množství, které v průběhu svého života rostliny pohltí. Jenže to je samozřejmě nesmysl. Zaprvé kvůli spotřebě energie při pěstování, zpracování a distribuci biopaliv. A zadruhé kvůli záběru kvalitní půdy, na které by rostlo něco smysluplnějšího, případně vypalování lesů, které samy o sobě odbourávaly ohromné množství CO2. 

Tento svůj omyl nakonec EU, respektive Evropská agentura pro životní prostředí, v roce 2011 přiznala. Můžeme tedy spolehlivě prohlásit, že v celém výrobním procesu biopaliv se uvolní víc emisí CO2 než při výrobním procesu klasických paliv. Když k tomu přičteme, že biopaliva ještě zvyšují spotřebu, pak nám jasně vychází, že biopaliva životnímu prostředí škodí. Že něco tak špatného má ještě takové nevýhody, které zmiňujeme výše, a přesto je to dotováno a silně podporováno rok co rok, je přímo šokující. Není divu, že i EU se už snaží z podpory biopaliv první generace vycouvat. Přitom, že by EU někdy přehodnotila svůj směr, je velmi vzácné.

Co tedy bude dál? V ČR se zřejmě řepky nezbavíme, na to má u nás příliš silné postavení a hlavně nás tíží závazek na 10 % energie v dopravě z obnovitelných zdrojů. Tento cíl bez biopaliv nejsme schopni splnit. V rámci EU se naděje upírají k biopalivům druhé, třetí a čtvrté generace. Druhá generace se vyrábí z nepotravinářské biomasy, tedy z těžebních zbytků, lesní biomasy, zemědělského nebo biologického odpadu z domácností a podobně. Jejich problém však je obrovský nedostatek zdrojů. Zajímavější je třetí generace, která se vyrábí z vodních řas. Počítá se s velkými mořskými farmami, je to však hudba budoucnosti. Stejně jako čtvrtá generace biopaliv, která staví na geneticky upravených bakteriích, které vyrábějí palivo s takovou účinností, že spotřebují více CO2, než kolik je pak vypuštěno do ovzduší při jeho pálení. To už je ale hodně sci-fi a použitelnost v praxi se teprve zkoumá.

Problém je však i v tom, že všechno sázíme na jednu kartu. Někdy na solární elektrárny, jindy na větrné a jindy zase na biopaliva. Pořádně se to zadotuje a pak se zjistí, že to možná není to pravé, a jde se zkoušet něco jiného. Tak to prostě dopadá, když se směřování energetické politiky 27 zemí řídí centrálně. Naopak, nechat jednotlivé země určovat si svou energetickou politiku a dovolit jim experimentovat, může přinést mnohem zajímavější výsledky a možná i nějakou vítěznou cestu. Nová řešení totiž nepřináší centralizace a regulace, ale konkurence a soupeření různých cest. A něco takového v současné Evropě nutně potřebujeme.


Michal je původní zakladatel Revheada a tak se stará i o chod webu. Živí ho marketing, ale životní láskou jsou pořád auta. Nemá rád regulace a o to víc v silniční dopravě. Protože je konzerva, tak rád řadí manuálem a preferuje atmosféry s šesti válci a pohonem vzadu - proto jsou jeho srdcovkou starší BMW a Porsche.

Další příspěvky