Další den road tripu byl ve znamení přesunu od jezer na severu Itálie do francouzských alp – konkrétně od jezera Como přes Milano, Turín a Val-d Isére až pod Mont Blanc.
Ale začněme v Comu. To je historicky významné město na břehu stejnojmenného jezera. Rozhodně je tu hezky, je tu plno památek a určitě si alespoň den na prohlídku města udělejte. Já to musel zkondenzovat do dvou hodin.
Z Coma jsem vyrazil po tehdy rozkopané A9 k Milánu, kde jsem se napojil na A4. Ta mě kolem Turína dovedla až k francouzským hranicím. Úsek dálnice mezi Milánem a Turínem ale stojí za zmínku – je totiž nově rozšířený na 6 až 8 pruhů, má perfektně hladký povrch a po celé délce ho lemuje trať rychlovlaku s futuristickými stanicemi. Navíc je až neuvěřitelně rovná – dáte volant do středové polohy, zapnete tempomat a můžete si jít sednout do kufru. V jednom úseku skutečně jedete asi čtyřicet minut bez otočení volantu. Škoda jen těch radarů a omezení na 120 km/h po celé délce. Itálie je navíc proslavena vysokým zpoplatněním dálnice – tenhle kousek byl snad za 50 €…
U města Susa sjíždím z A4, tankuji plnou a jdu sehnat něco k jídlu, než se vrhneme do francouzských alp. Je to poslední městečko před Francií, ale není moc hezké, vaří tam opravdu špatně (najím já se na tomhle výletu vůbec?! :D) a vůbec nic se mi tam nelíbilo. Takže do hor. Silnice se zvedá ze Susy k hoře Mont Cenis a jako základ jí posloužila cesta postavena za Napoleona začátkem 19. století. Na vrcholu průsmyku je velké jezero Lac du Mont Cenis. Silnice ujdou, ale počasí vůbec nevychází. V téhle výšce jedu často v mracích a je mokro. A všude je prázdno.
Tímto stylem to pokračuje i dolů do „údolí“ – úvozovky kvůli tomu, že jeho dno je ve výšce 1800 m.n.m. V něm najdete dvě malé opuštěně vypadající vesnice. Odtud začíná další stoupání, tentokrát k průsmyku Col de l’Iseran, který je s 2770 m.n.m nejvýše položeným průsmykem v Evropě. Na vrcholu mě uvítalo 5°C a všudypřítomný sníh, já samozřejmě v letní košili a kraťasech.
Pokud bych sem jel někdy znovu, rozumnější by bylo jet dvěma auty. Od Susy až sem jsem totiž potkal snad jen jedno auto a ty dvě liduprázdné vesnice – a to je cca dvouhodinová cesta. Řekl bych, že je to nejodlehlejší místo v této části Evropy a celou dobu jsem přemýšlel, co bych dělal, kdyby se něco stalo s autem. Rozhodně jsem si to neužíval. A až do první známky civilizace – města Bourg-Saint-Maurice, který se objeví za další dvě hodiny, se ten pocit nezměnil. Možná to bylo i tou Z4, která sem prostě tak nějak nepatřila. Zpětně si ale spíš myslím, že za to mohlo to depresivní počasí. Za slunečného dne to tu vypadá úplně jinak.
Je tohle „driving heaven“? Popravdě jsem tu měl jiné myšlenky. Ale kdyby bylo lepší počasí, jízda by to nebyla špatná. Povrch ale není nic moc a spíš než na trefování apexů se soustředíte na objíždění výmolů. Sice se tu nemusíte bát radarů, na uzdě vás ale drží chybějící svodidla. Sjezd z Col de l’Iseran vás dovede do luxusního, ale opuštěného Val-d’Isère, které zřejmě žije pouze v zimě. A pak už kolem jezera Lac Du Chevril do zmiňovaného Bourg-Saint-Maurice na přespání. Mimochodem, z Bourg-Saint-Maurice vede potenciálně zajímava silnice do Pre’-saint-didier. Bohužel jsem na ni neměl čas, ale pokud ji někdo máte projetou, napište do komentářů, jaká byla.
Druhý den jsem další horskou silnicí stoupal k Roselendské přehradě ve výšce 1600 m.n.m. To už je ale fakt hnusně a prší, takže na focení kašlu a sjíždím do dalšího údolí, ve kterém sídlí hezká horská vesnička Beaufort. Po kafíčku pak mířím z hor dolů do nížin, projíždím poměrně nehezkým Grenoblem, kde všechno komplikuje cyklistický závod, a mířím do slunné Provence. Po těch pár dnech v propršených alpách a na dost adrenalinových silnicích už se tam vyloženě těším.
Všechny části:
1. část: Intro
2. část: Großglockner Hochalpenstraße
3. část: Timmelsjoch
4. část: Stelvio a Flüela Pass
5. část: Splügen Pass a San Bernardino
6. část: Savojské Alpy a Col de l’Iseran
7. část: Provence, Mt. Ventoux a N85
8. část: Col de Turini a okolí
9. část: Cannes a Monte Carlo
10. část: Verdikt
