Hledání nejlepší silnice – 5. část: Splügen Pass a San Bernardino


Den začal Stelviem, pokračoval přes švýcarské průsmyky a v poledne se dostáváme opět do Itálie. Konkrétně do města Chiavenna, kterému dodává kouzlo jak stará architektura, tak poloha v hlubokém údolí obklopeném kopci a skalami. Čeká nás stoupání k Splügen Pass, klesání zpět do Švýcarska, San Bernardino Pass a večer příjezd k jezeru Como, kde snad najdeme nějaký hotel.

Chiavenna je fajn a stojí za krátkou zastávku na oběd. Ale hned po něm jsem začal stoupat k průsmyku Splügen Pass. Nutno dodat, že město leželo ve výšce 333 m a průsmyk na švýcarsko-italské hranici je až ve výšce 2113 m. Cesta údolím k průsmyku je téměř opuštěná – provoz je minimální a osídlení taky řídne. Po cestě nahoru se navíc dá natankovat jen na jednom místě, takže doporučuji natankovat (plnou) ještě v Chiavenně. V závěrečné fázi stoupání se projíždí řadou tunelů, silnice je užší a provoz už je nulový. Vrchol průsmyku je spíš taková náhorní plošina a obsahuje již tradičně velké jezero a dvě vesnice: Montespluga a Stuetta.

Vesnice „žijí“ nejspíš jen v zimě. Nebo možná v červenci, kdy je větší teplo. Nevím, ale teď v červnu zejí prázdnotou. Ani jedno auto, ani jeden chodec, okenice zavřené, je dost možné, že jsem v celé vesnici sám – a v té druhé taky, divný pocit. Za Montesplugou je ještě malé stoupání (rozuměj 14 zatáček), pak hranice se Švýcarskem a následuje ta slavná část průsmyku, kde je jedna zatáčka za druhou.

Když jedete z kopce, není to taková zábava, jako do kopce. Jedete rychle i bez vytáčení motoru a zároveň vám v hlavě bimbá zvláštní pocit, že brzdy můžou celkem jednoduše zvadnout. Na okruhu jsou únikové zóny, tady je jen dlouhý pád do údolí.Brzdění motorem je samozřejmě nutnost. Zpětně ale musím dodat, že brzdy mě za celý výlet nezklamaly.

Klesání do města Splügen je uvolněné a vede skrz jednu sjezdovku. Kolem tohoto švýcarského města vede dálnice, která by mě k jezeru Como dovedla zhruba za hodinu. To by bylo rozumné, protože je sedm hodin večer a v Comu budu muset hledat hotel. Jenže na dálnici je tunel vedoucí pod San Bernardino Pass a tenhle průsmyk rozhodně nechci minout. Na seznamu nejlepších silnic světa je hodně vysoko, takže míříme údolím k němu.

V momentě, kdy je přede mnou vjezd do tunelu, sjíždím z dálnice a okamžitě začíná prudké stoupání s 16 ostrými 180° zatáčkami. Musím se přiznat, že v půlce už jsem toho měl dost. Když celý den točíte volantem (mám za sebou ten den průsmyky Stelvio, Umbrail, Flüela, Albula, Majola a Splügen!), není špatné jet chvilku rovně a v civilizaci.

Tímhle stoupáním ale San Bernardino jen začíná, jakmile se dostanete nahoru, je to už mnohem zajímavější – jsou tu rychlé i pomalé, krátké i táhnoucí se zatáčky, ostré i mírné. Povrch je perfektně hladký a zatáčky stojí za to. Navíc je tu opět zcela prázdno, ani jeden cyklista, karavan, motorkář nebo auto. Vlastně jedno auto ano – v protisměru mě míjí Ferrari 599…

Klesání mě dovede k výjezdu z tunelu, kde se opět můžu napojit na dálnici, nebo pokračovat zatáčkami do údolí – to byl můj původní plán a nutno dodat, že silnice v okolí vesnice Monda vypadají skvěle. Čas ale tlačí a tak najíždím na rychlostní silnici A13, která brzy opět přejde v dálnici, sloučí se s A2 a dovede mě do Coma.

Na A13 původně nemělo být nic zajímavého, ale protože jsem romantik, musím se o tom zmínit. Byl to totiž jeden z nejlepších zážitků celého výletu a přitom ani nevím proč. A13 je ve své závěrečné části zcela rovná, prázdná a hladká. Celou dobu přitom klesá z kopce k italským jezerům a vede skrz hluboké údolí, které je sevřené švýcarskými alpami. Ten večer navíc zrovna zapadalo slunce, já jel pohodových 120 a hlavou mi probíhaly zážitky ze všech průsmyků toho dne. Bylo to fajn.

Kolem deváté opět překračuji hranici do Itálie a přijíždím do Coma, kde následující hodinu a půl hledám vhodný hotel. Nakonec úspěšně, i když láce to nebyla. V Comu se poprvé projevuje italské specifikum – nadržení řidiči fiatů s šílenou potřebou závodit. Asi si umíte představit, že bílá pomalu a zmateně jedoucí Z4 pro ně byla jak červený hadr. Po nepovedené pizze (umí ji vůbec v Itálii ještě někdo?) parkuji Z4 v potemnělé uličce s nadějí, že ji tam ráno najdu, a jdu spát.

P.S.: Četli jste někdy „Nebe nezná vyvolených“ od E. M. Remarqua? Jeho hrdinové ujížděli závodním autem z horského sanatoria právě tím údolím, kde teď stojí A13. Možná to atmosféře toho večera taky něco přidalo.

Předchozí část Další část

Všechny části:

1. část: Intro
2. část: Großglockner Hochalpenstraße
3. část: Timmelsjoch
4. část: Stelvio a Flüela Pass
5. část: Splügen Pass a San Bernardino
6. část: Savojské Alpy a Col de l’Iseran
7. část: Provence, Mt. Ventoux a N85
8. část: Col de Turini a okolí
9. část: Cannes a Monte Carlo
10. část: Verdikt


Michal je původní zakladatel Revheada a tak se stará i o chod webu. Živí ho marketing, ale životní láskou jsou pořád auta. Nemá rád regulace a o to víc v silniční dopravě. Protože je konzerva, tak rád řadí manuálem a preferuje atmosféry s šesti válci a pohonem vzadu - proto jsou jeho srdcovkou starší BMW a Porsche.